Zulejka otevírá oči / Guzel Jachina ; přeložil Jakub Šedivý

Přeloženo z ruštiny

Obálkový podnázev: román

Debutový román tatarské autorky o přežití a nalézání smyslu života v nesmyslné, nelidské a kruté době - v době Velkého teroru v Sovětském Svazu třicátých let - se stal v Rusku literární událostí.

Zulejka do svých třiceti let žila v tatarské vesnici kdesi u Kazaně jako manželka surového nelítostného muže, v jehož domácnosti fungovala jako zneužívaná udřená otrokyně, negramotná, pověrečná, s rozhledem omezeným hranicemi vsi, z níž celý život nevytáhla paty. Je však rok 1930 a i do této vsi přicházejí komisaři, kteří bojují proti kulakům - a jejich obětí se stane i Zulejčin muž Murtaza. Ona sama je jako kulakova žena vysídlena a spolu s dalšími "nepřáteli socialismu" vyvezena daleko do sibiřské tajgy u břehů řeky Angary, kde si vysídlenci musí v nelidských podmínkách vybudovat prakticky z ničeho pracovní tábor. V těchto podmínkách Zulejka donosí a porodí syna, který (zejména díky zásahu "vysídleného" špičkového gynekologa) přežije a stane se důvodem, kvůli němuž chce a musí přežít. Ale nejen to: v tomto krutém prostředí, z něhož není úniku, začíná Zulejka objevovat nový svět: dřiny a utrpení je v něm vlastně stejně jako v jejím minulém životě, ale je to paradoxně svět širší a pestřejší, neboť je obklopena vzdělanými lidmi s rozhledem, a nevyžaduje od ní slepou poslušnost, ale sílu, odpovědnost a orientaci v každém okamžiku. Autorka psala knihu, inspirovanou rodinou historií původně jako scénář v rámci studia na filmové škole a tato koncepce je na struktuře románu znát. Nehledě na dlouhá léta, během nichž se děj románu odehrává, se charaktery postav nijak nevyvíjejí - nevystupují ze svých přidělených rolí, nedochází tak k žádnému překvapení či zvratu a děj je proto vcelku předvídatelný, přesto je to čtivý a jímavý příběh, který nepostrádá i nádech humoru - klasického "smíchu skrz slzy".